Můj muž rád pátrá, hlavně po předcích. Listuje starými knihami, matrikami, zažloutlými dopisy a úředními lejstry z minulých století. A tak přišel na to, že zahradník nebyl vždycky ten pán v klobouku, který okopával zeleninovou zahradu, zaléval skleník nebo stříhal růže v zámeckém parku.
V Lexikonu genealoga se píše, že zahradničení bylo pokládáno za svobodné povolání až do druhé poloviny 17. století, kdy byl v Praze z popudu okrasných zahradníků založen jejich cech. Patronkou zahradníků byla sv. Dorota a jejich symbol lze popsat asi takto: „mezi čtyřmi obdélníkovými záhony vyrůstá z kulatého záhonu keř bílé růže, přidržovaný rukou z oblaku, zatímco jiná ruka keř zalévá“.
Zahradníci se už od 14. století označovali podle plodin jako cibuláři, dýňaři, jablečníci, pěstitelé zelí apod. V této době ale pěstovali zeleninu a ovoce většinou za hradbami měst. Zahradníkem býval dříve označován také chalupník s menší výměrou pole, které bylo zpravidla ohrazené.
Mnohé se proměnilo, ale jedno zůstalo, zahradničení je (alespoň pro mě) spojeno se svobodou. Budiž nám zachována ve všech směrech.