Jeden zahradnický rok pomalu doplouvá ke svému konci. Je to marnost? Vůbec ne. Začne zase jiný. Včera jsem seděla mezi rostlinami a vytrhávala plevel. Nevím pokolikáté za celou sezónu. Je to všechno marné? Ptala jsem se. Potom mě červená řepa zašimrala svým lístkem. Pořád ještě zeleným. Není to marné.
Vzpomněla jsem si na tenhle úryvek, který jsem nedávno zahlédla… Je výstižný.
Marnost nad marnost, všechno je marnost. Co má člověk z celé své námahy, s kterou se plahočí pod sluncem? Jedno pokolení odchází a druhé přichází, země však trvá stále. Slunce vychází a zapadá, chvátá k svému místu, kde vychází. Vítr věje k jihu a stáčí se na sever, vítr stále krouží, znovu obnovuje svůj běh. Všechny řeky tečou do moře, a moře se nikdy nenaplní. Na místo, kde řeky vznikají, opět se vracejí. Všechno unavuje, nelze to ani vypovědět; oko se nenasytí díváním, ani ucho se nenaplní posloucháním. Co bylo, zase bude, co se stalo, zase nastane – není nic nového pod sluncem.
A tak se mi zase připomněla spiritualita zahrady.