Vůně země mě přitahovala, co si pamatuju. Moje první zahrádka byla docela malinká. Vykopala jsem jámu do země, zasadila do ní staré plastové umyvadlo a kolem vysadila květiny. K zeleninové zahradě jsem dospěla o mnoho let později. Začala jsem s jedním záhonem mrkve, ředkviček a salátu. A přidala postupně další a další plodiny. Protože když se jednou zakousnete do vlastní zeleniny, už nechcete jinou.
Každý rok se přibližujeme k zeleninové samostatnosti. Letos (musím to zaklepat na zuby) vystačíme s mrkví, cibulí, česnekem, petrželí a dalšími uskladněnými pochoutkami až do nové sklizně. Snad.
Pořád dokola jsem listovala starými prvorepublikovými časopisy a hledala odpověď na otázku – jak velký kus země potřebuju, aby nás uživila? Na jak velkou plochu musím zasít?
Letošní rok mi odpověď přinesl. Jeden ar, tedy sto metrů čtverečních. Jenže, ono záleží. Na typu půdy. Na živinách. Na tom, jak je země odpočatá. Jaké bude počasí. Kolik zeleniny vám sežerou škůdci. Kolik jí shnije.
Odborná literatura (Ježíšek mi přinesl zahradnickou knížku) říká, že k zajištění zeleniny pro jednu osobu je potřeba asi 50 metrů čtverečních. Čtyřčlenná rodina tedy potřebuje 200 metrů čtverečních. To je docela hodně. Naše bezvadná a energická půda nám nadělila na 100 metrech čtverečních tolik zeleniny, že máme dost zásob pro tři lidi (a to jsem ještě hojně rozdávala).
Odborná literatura také říká, že na oněch 200 metrů čtverečních je třeba v měsících od března do července asi 200 pracovních hodin. To může kdekoho od zahradničení odradit. Ono to zase tak horké být nemusí. Jednou za týden, většinou v pátek, jsem si sedla na bobek, okopala záhony a vytrhala plevel. Za dvě tři hodiny bylo hotovo. Jistě, připočíst je třeba zalévání a další drobné práce. Ale kdo by je počítal, když venku je krásně a zahradničení je tělocvik, který se vám odmění dobrým a zdravým jídlem?
Takže zkoušejte zahradničit. Testujte si své schopnosti i výnosnost vlastní zahrádky. Nakonec dojdete k poměru, který vám bude vyhovovat.