Cestou do Berlína jsem si v průvodci se spoustou stylizovaných fotek četla, že tohle velkoměsto je plné zeleně a má nejnižší emise oxidu uhličitého. Když nás turecký taxikář vyklopil u hotelu a prásknul nám s kufry, protože jsme mu nechali jen malé spropitné, byla jsem rozpačitá. Kolem svištěla auta, beton střídal beton a vzduch byl nasáklý kouřem z výfuků. Tohle, že je zelený Berlín? V tu chvíli jsem netušila, že za rohem se rozkládá komunitní zahrada, kde i přes hluk a dýchavičnost velkoměsta rostou cukety, dýně, rajčata a hory bylinek. Pojďte malou nevzhlednou brankou nahlédnout se mnou. Vezmu vás do nomádské komunitní zahrady Prinzessinnengärten.
Jsme v rušné části Berlína (a která není?) na Moritzplatz ve čtvrti Kreuzberg. Je to bývalý západní Berlín, jen kousek odtud vedla zeď rozdělující rodiny a oddělující demokratický svět od socialistické zlovůle. (Mimochodem, fotka východoněmeckého policisty, jak přeskakuje ostnatý drát, kterou jsem viděla u Check Point Charlie, mě chytla za srdce. A doufám, že se budeme všichni snažit, aby už se podobné šílenosti neopakovaly.)
Ale zpět k rostlinám. Takže jen pár kroků od našeho hotelu je oáza rostlin. Prinzessinnengärten neboli Princeznovská zahrada na ulici Prinzenstrasse. Dlouho tady bylo pusto, prázdno a bordel. Ale potom se objevili aktivisté (což v Berlíně už nikoho nepřekvapí), aby prostor, společně s místními, proměnili v komunitní zahradu. Napřed ho vyčistili od odpadu, vybavili ho dřevěnými vyvýšenými záhony a začali pěstovat. Snadné, že?
Ačkoli zahradu začali tvořit v roce 2009, je tam ještě hodně práce. Svrběly mě obě ruce a nemít nabitý každý den, plela bych a zalévala a uklízela… Vize téhle skupiny je docela veliká – dovedete si představit, že by se každé podobně nevyužité místo ve velkých městech změnilo v novou zelenou oázu, kde by lidé společně pěstoval ovoce, zeleninu a bylinky?
Mimochodem, Berlín s tím má zkušenosti. Koncem druhé světové války, kdy už vázlo zásobování a byl hlad, vyjeli rolníci do měst a zorali parky a okrasné plochy, na nichž se pěstovaly užitkové plodiny. Naštěstí se krásy kolem sebe, v tomhle období hojnosti, zbavovat nemusíme, ale u zaneřáděných a nevyužitých proluk dávají podobné projekty smysl.
Kromě lokální zeleniny a dalších plodin mají podobná místa nabídnout ještě víc – snížení emisí (a Berlín to opravdu potřebuje, škrábalo mě z toho vzduchu v krku), prostor k relaxaci, budování komunity a sdílení. Přiznám se, nejsem založením komunitní člověk, ale spousta lidí je. A sdílené pěstování zeleniny jim může vyhovovat. Proto proč ne?
Komunitní zahradu provozuje neziskovka Nomadisch Grün. Tihle „zelení nomádi“ mají celkem jasno, co se bude dít v budoucnu. Prý se stále víc lidí bude stěhovat do měst. Může to tak být a nemusí. Pokud ano, budou růst nároky na zásobování. A proto je důležité pěstovat co nejvíc surovin lokálně. Což by vedlo k udržitelnému rozvoji a ekologii. Známe to. Trochu se ale bojím, že bude vítězit lidské pohodlí.
Jen kousek od komunitní zahrady je supermarket Aldi, za rohem zase Lidl. A jak jsem si tak všimla, bylo tam mnohem víc lidí než v komunitní zahradě. 🙂
