Uteklo to nějak moc rychle. Není to přece tak dávno, co jsem sela? Už je po sklizni. Oddalovala jsem ji a nechala se nést intuicí. Ještě ne, ještě chvilku. V sobotu dopoledne jsem sklidila a spustil se déšť. Oddechla jsem si. Vydechly i záhony. Jako znovuzrozené vystavily svou hrbolatou tvář osvěžujícím kapkám.
Pohodlně jsem se opřela o zeď, hned vedle kamen. Venku fičel vítr a za okny padaly šikmé provazce vody. Uspokojivý pocit, vědět, že přežijete z vlastních zdrojů. Do písku jsem (na čestném místě v sejpce) uložila – hodně, opravdu hodně mrkve, černou ředkev, červenou řepu, celer, petržel. To se uvidí, jak dlouho bude zelenina šťavnatá. Stejně si myslím, že nás zachrání spíš ty ledové pytlíčky z mrazáku.
