Sázejte, i když nemáte vlastní půdu, říká zahradnice a výtvarnice Kamila

„Pěstování je pro mě návrat ke kořenům, kontakt se sebou samým. Ta radost z klíčení a sklízení se nedá popsat, je to něco, co by mělo být součástí každého člověka,“ říká výtvarnice a zahradnice Kamila Podivínová, která pěstuje zeleninu ve společné zahradě u bytového domu a na sídlišti u rodičů. A také nechá promlouvat Rostlinki.




Povězte nám o vaší zahradě? Jaká je? Kde pěstujete?

Moje zahrada má momentálně pár metrů čtverečních, možná ani to ne, je to roh ve společné zahradě bytového domu. Původní osazenstvo je okrasného charakteru, ale to jsme nabourali loňské léto, když jsme tam společně s přítelem (byl to jeho nápad) vysadili dýně Hokkaidó a narušili tak nudný koncept nespoutanými šlahouny. Další zahrádku mám za oknem, kde se těšíme z čili papriček, které už druhým rokem pěstuji ze semínek. A ještě další zahrádku mám u rodičů na sídlišti, kde jsme tak před třemi lety společně s mamkou osázeli pruh mezi zdí výměníku a obrubníkem bylinkami a okrasnými rostlinkami.

Prozraďte nám také něco o sobě? Kdo jste? Co děláte?

Jsem výtvarnice zahradnice, miluju Rostlinki, které skrz mě píší na internet, kreslení, tvoření a baví mě inspirovat ostatní. Shodou okolností jsem studovala střední školu zaměřenou na rostliny, ale jdu si vlastní cestou.

Co pro vás pěstování a kontakt s půdou znamená?

Podle čínského horoskopu je můj prvek země, takže kontakt s půdou je pro mě něco jako terapie a posvátný rituál v jednom. Pěstování je pro mě návrat ke kořenům, kontakt se sebou samým. Ta radost z klíčení a sklízení se nedá popsat, je to něco, co by mělo být součástí každého člověka.

 Zaměřujete se na pěstování květin nebo zeleniny?

Na obojí, ale zatím to je sem tam bylinka, květinka a pár papriček. Rostlinki rozhodně mají v plánu expanzi, občas mi vypráví příběhy o obřím jedlém pralese, tak doufám, že není důvod k obavám. Sem tam si rády přečtou dobrou knihu, naposledy to byl Svět bez nás.

Jakou nejlepší radu jste jako začínající pěstitelka dostala?

Já se stále učím a nejlepší učitelem jsou právě Rostlinki, které mě nutí vyhledávat v knihách, zda ten údajný plevel nemá další využití.

Propadáte někdy zahradnickým depresím (když se nedaří, nedopadne úroda)? A co na ně zabírá?

No jéje! Na mšice zabírá postřik z tabáku. Ale na lidi… někdy ani svěcená voda… Jako by neviděli, neslyšeli, a ze zahrady si dělají sterilní obývák. Z toho je mi smutno asi nejvíc, žádné útočiště pro hmyz, ptáky, otrávená půda,… Pak musím především uklidňovat Rostlinki, které z toho mají někdy deprese ještě několik dní. Ale mě kromě ventilace vzteku peprnými výrazy pomůže i kousek hořké čokolády a zvýšení osazovacího nasazení.

Z čeho máte na zahradě největší radost?

Z rašících klíčků, ze sklízení plodin, čerstvých bylinek a z toho, že Rostlinki přečkají zimu.

Jakou radu byste dnes dala začínajícím pěstitelům?

Jde to i bez chemie, než sáhnete po postřiku, podívejte se do očí všem těm včelám, čmelákům, ježkům, ještěrkám, ptákům a nakonec i sobě. Opravdu to chcete?

Sledujete trendy v zahradničení? A jaké vás nejvíce oslovují?

Ano, občas si koupím nějaký ten časopis, inspiruji se na netu, ale nejvíc mě zajímá to, jak udělat zahradu živou, jak si pěstovat celoročně zeleninu a prostě udělat takový malý ráj na Zemi, který je otevřený nejen pro lidi.

Jaké jsou vaše zahradnické sny?

Na to odpovídá předchozí odpověď, ale ještě bych ráda dodala, že bych chtěla inspirovat co nejvíc lidí, aby se nebáli sázet, i když nemají vlastní půdu. Aby vyzkoušeli partyzánské zahradničení, pěstovali za okny, a pokud mají zahrádku, aby přestali bojovat se sedmikráskami a dívali se na svou zahradu s otevřeným srdcem.

Za rozhovor děkuje Jana Poncarová. Foto: archiv Kamily Podivínové

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *