Kapka slivovice za proudy vody

Les hýčkala něžná mlha. Proplétala jsem se tichem a jemností smrků a zakopla jsem o tři hřiby. Pyšně jsem je nesla vesnicí. Je dobře, že s sebou nemám košík. Každý je uvidí. Nikoho jsem nepotkala. Až tátu na zahradě. „Jedu na houby,“ řekl, když mě viděl. S burácením nastartoval starého Forda a zmizel v oblaku dýmu.

Odkrojila jsem hříbkům labužnicky hlavičky. Rozdrnčel se otcův mobil. Občas ho zapomíná na stole. Což je lepší verze, než když ho sveze na střeše auta. „Táta tady není,“ hlásím. „A kam se ti ztratil tatínek, holčičko,“ rozněžní se strejda do telefonu. Chechtám se. „Jel na houby, ale vzal si s sebou i kompas. Přijeď na kafe,“ zvu ho. „Já tady zrovna pálím. Má to skoro 80 procent a musím to naředit. Vy máte dobrou vodu.“ Chápu rychle. Natáčím kanystry. Muž zrovna maluje předsíň, ale jak slyší o slivovici, překotně sleze ze štaflí a převléká se.

Cestou se rozprší. Když muž parkuje, najede těsně ke křoví. To se ohne a větve zarachotí. Zrcátko bezmocně zalomí. „Tak vezeme tu vodu,“ hrabeme se z auta pod kapky deště a podáváme strejdovi kanystry. Vede nás do kůlny. Pořád prší. Do deště voní pálené švestky. Dostávám velkou zkumavku. „Nevypij to všechno,“ varuje mě strejda a posune si do čela špičatý černý klobouček. V kotli to ještě bublá. Do toho bubnují kapky deště. Promáčený na kost procházíme zahradou k autu. „Tak my jedem,“ loučíme se.

Když vjedeme do vrat, přestává pršet. Suším si mokré hadry a piju heřmánkový čaj. A myslím na tu kapku 80procentní slivovice. Byla sladká, hřejivá a povznášející. Táta přijel z hub. Promoknutý. Našel jich spoustu. Všechny jedovaté. A takhle my tady na chalupě žijem.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *